Ještě včera se třepetaly v podvědomí všech jako ta nejfantastičtější představa. A byly strašně daleko. Teď však jsou tady. Od okamžiku, kdy byla do indexu zapsána známka z poslední zkoušky. Od chvíle, kdy maturitní komise přednesla poslední středoškolské hodnocení. Od minuty, kdy zmizelo vysvědčení v šuplíku anebo bylo vystaveno za naleštěným sklem knihovny. PRÁZDNINY! Jak báječně to slovo zní. Konečně jsou tady a hurá na ně!

„Pojedu k moři. Sice jedu s rodiči, ale pro bronz se musí něco obětovat.“ „Já samozřejmě zase k babičce. Ráno poklusem do samoobsluhy pro mléko a rohlíky, pak zušlechťování zahrádky. Ten plevel mi to snad dělá naschvál. Zvlášť o prázdninách roste jako divý. Ještě, že je za plotem rybník a mohu se po té práci vykoupat.“

„Mě čeká brigáda. Docela ucházející, na nádraží. Vydělám si a pak si budu užívat života.“

A my? Kam vlastně pojedeme? Tam, kde je tráva jako kožešina, vítr teplý jako fén a decibely obstarávají jenom cvrčci, kukačky a k večeru se k nim přidávají komáři. Slunce tam ráno budí spolehlivěji než tisíc budíků a rána voní po čaji s medem.

Autobus odjel přesně podle plánu. Jako dětská hračka klouzal po klikatých, stále se zužujících silnicích. S přibývajícími kilometry v nás narůstalo napětí. Vystupovat! Náš tábor je kousek odtud. První vycházky. Jsme sami uprostřed lesa. Stromy máme před očima, za zády i nad hlavou. Najednou je les přítelem, který umí pohladit, krásně vyprávět o tom, co bylo, co je i co bude. Je to přítel, jenž nikdy nezradí a chová se k nám stále stejně. Jen jeho letokruhy přibývají a kůra nese stopy času. A slunce se denně pere s korunami stromů o stín na pasece. Na takové prázdniny se nejezdí místenkovým vlakem, nelétá letadlem ani se před odjezdem neleští auto.

Právě takový tábor vyrostl v roce 1986 zásluhou dřevohostických pionýrských pracovníků v Rajnochovicích na Sochové.